9. Epilog
Často jsem přemýšlel, jaký je vlastně můj svět. Ten svět, který jsem tolik miloval a kterému jsem tolik dal, pro svou touhu pozvednout vlastní lid.
Vždy mne zajímalo, proč pro něj bylo uroněno tolik slz, když je tak zrádným a bezcitným. Můj život byl plný otázek, avšak všechny časem vybledly. Vždy jsem toužil poznat jediné - pravdu, avšak jediná věc, kterou jsem o ní zjistil, bylo, že pokud jste ji pod nánosem všech lží našli, dokázala jen a pouze bolet.
Na trůn se vrátil Bůh a nyní je vše tak, jak má být. Zahrady Edenu i hlubina nadále vzkvétají . Vskutku - můj svět se stává o něco stravitelnějším, když jeho povrchnost a beznaděj z něj nevymizí nikdy.
Možná bych měl odložit onu knihu o upírech zpátky tam, kam, patří - hluboko do zákoutí mé mysli, a již jí nikdy nedovolit vystoupit na povrch. Možná… kdo ví. Snad je právě ona jedinou příčinou mého prodlévání zde.
Vím, že na mě tam nahoře čeká, přesně jak slíbil. Čeká mne poslední cesta - do míst, v nichž se nachází Boží trůn a zbývá mi vyslovit poslední přání. Možná, že cestou narazím i na Gabriela s Alexem, hrdličkující kdesi v zahradách.
Možná.
Můj svět byl vždy plný otázek…